Miroslav Němejc
inženýr ekonomie

www.nemejc.eu

Poradenství

Daňové podvody

Profil a životopis

Luboš Sotona a útok na ředitele Finančního úřadu pro Prahu 8

 

	Dopis ministra financi Mgr. Ivo Svobody (pro zvětšení klikněte na dopis)		Ředitel Finančního úřadu pro Prahu 8 po pokusu o jeho fyzickou likvidaci

Když jsem počátkem srpna roku 1996 v postavení ředitele Finančního úřadu pro Prahu 8 na útoky vedené Lubošem Sotonou proti Ministerstvu financí, mnou řízenému finančnímu úřadu a jeho zaměstnancům, i proti mé rodině ve sdělovacích prostředcích v souvislosti s odhalenými daňovými podvody reagoval článkem „Sotonova obvinění finančních úřadů jsou nepravdivá a vykonstruovaná“ netušil jsem ještě, že pár dní nato bude objednána moje fyzická likvidace...

 

Poznámka autora následujících řádků Čtenáři této stránky si možná kladou otázku, proč se touto formou  k věci vracím až po 14 letech, a to citací z rozsudků, jež byly v dané věci soudy vyneseny. Musím přiznat, že i já jsem dlouho zvažoval, nakolik má po tak dlouhé době jejich zveřejnění vůbec smysl. Nakonec jsem dospěl k závěru, že zveřejnění tohoto případu dlužím všem těm poctivým zaměstnancům daňové správy, kteří důsledně bojují proti rozsáhlým daňovým podvodům a kteří se mnohdy s ohledem na jejich účelové obviňování osobami, které se na daňových podvodech podílejí, nebo osobami, s jejichž vědomím jsou podvody realizovány, dostávají do složitých pracovních či životních situací, přičemž v některých případech jde i ohrožení jejich života, zdraví nebo majetku. Nikoli malou roli v mém rozhodování o tom, zda a kdy věc zveřejnit, sehrála i délka trestních řízení dále popsaného útoku, ale zejména i délka trestního řízení s pachatelem daňových trestných činů, v jehož prospěch byl podle výpovědi odsouzených, útok veden (cca 9 let od podání trestního oznámení po zjištění podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně finančním úřadem). Následující řádky by měly sloužit též k zamyšlení, zda je důvodné, aby výkon daňové správy měl být i nadále zajišťován zaměstnanci v pracovně právním režimu dle Zákoníku práce, a nikoli režimu  „služebního zákona“ se zajištěním jejich účinné ochrany  tak, jak je to obvyklé ve všech vyspělých demokraciích. Současně by měly sloužit k zamyšlení, zda stávající úprava vyšetřování obdobných trestných činů vůči zaměstnancům daňové správy fakticky umožňuje efektivně postihnout skutečné pachatele takových trestných činů i osob, v jejichž prospěch jsou útoky proti zaměstnancům daňové správy vedeny.  Dále popsané skutečnosti jsou bohužel i dokladem toho, že ne všechny pachatele se v předmětném trestním řízení, tak jak vyplývá z odůvodnění Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 2 To 70/99, podařilo postihnout, a také, že za daňové delikty pravomocně odsouzený Luboš Sotona se jako uprchlý dosud výkonu trestu vyhýbá.

Z rozsudků soudů v dané věci:

I.Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp.zn. 25T 41/97 byli obžalovaní uznáni vinnými takto:

a. obžalovaný F.B. trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, krádeže podle § 247 odst. 1,2 tr. zákona, dále trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1,3 písm. a/ tr. zákona a omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1,3 tr. zákona (v případě trestných činů vydírání a omezování osobní šlo o jinou následnou trestnou činnost obžalovaného)

b.  obžalovaný P.K. trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr, zákona a krádeže podle § 247 odst. 1,2 trestního zákona

Podle uvedeného rozsudku trestná činnost obžalovaných spočívala v tom, že obžalovaný F.B. společně s dosud neztotožněným pachatelem tloukl nezjištěným předmětem poškozeného (ředitele finančního úřadu) do hlavy a různých částí těla, čímž mu způsobili četné krevní výrony na hlavě, krku, levé straně hrudníku, v oblasti levé lopatky a na břiše, pohmoždění přední strany obou bérců s otokem, oděrky a krevní výrony, zhmoždění měkkých tkání kolenního kloubu, 4 tržně zhmožděné rány měkkých pokrývek lebních na temeni a vlevo na čele, lehké podvrtnutí krční páteře a otřes mozku s pohmožděním většího rozsahu s dobou léčení nejméně tří měsíců a následně mu ze zahrady domku odcizili pánskou koženou tašku se skládacím deštníkem, dioptrickými brýlemi a diářem, vše v celkové hodnotě 300,- Kč a služebním mobilním telefonem Nokia 450, jehož majitelem je Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, přitom obžalovaný P.K. útok na poškozeného vizuálně i zvukově kryl postavením půjčeného vozidla tovární značky AVIA SPZ NAA 16-58 tak, aby krylo místo útoku, a „tůrováním“ jeho motoru.

Za výše uvedené trestné činy byli obžalovaní předmětným rozsudkem odsouzeni takto :

a. obžalovaný P.K. podle § 222 odst. 1 tr. zákona a za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody  v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou

b. obžalovaný F.B. podle § 235 odst. 2 tr. zákona a za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou

II. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 6 To 444/97 bylo odvolání obžalovaného P.K. zamítnuto jako nedůvodné a rozsudek v této části nabyl právní moci

V případě druhého obžalovaného Městský soud v Praze sice jeho odvolání jako nedůvodné také zamítl – v žalované věci týkající se útoku na poškozeného však dospěl k závěru, že žalovaný skutek nasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o trestný čin, o kterém v prvním stupni koná řízení věcně příslušný krajský soud (§ 17 trestního řádu) a proto podle § 258 odst. 1 písm. b,c,d odst. 2 tr. řádu rozsudek v této části zrušil a věc v rozsahu zrušení byla přikázána Městskému soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému. 

III. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 40 T 1/98 byl v dané věci obžalovaný F.B. odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 2 tr.z. za použití § 35 odst. 2 tr.z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let.

IV. V odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze obžalovaný F.B. namítal, že se sice na přípravě a zajištění požadavku Luboše Sotony podílel, vlastní útok však prý nakonec provedly jiné osoby, jež si L. Sotona na poslední chvíli zajistil jinak – jako důkaz uváděl svědectví vyslechnutých svědků, že těsně před útokem se na místě činu pohybovaly další dvě neztotožněné osoby. Bez ohledu na uvedenou námitku, s ohledem na všechny skutečnosti, jež vyšly u nalézacího soudu najevo, byl obžalovaný dle Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 2 To 70/99 v předmětné věci trestně odpovědným pachatelem, a odvolání obžalovaného zamítl.

K právní kvalifikaci jednání obžalovaného v odůvodnění svého usnesení, kterým bylo odvolání obžalovaného zamítnuto, považoval Vrchní soud v Praze za důvodné mimo jiné k námitce poškozeného uvést, že lze,  s ohledem na ve věci provedené důkazy, připustit, že základní motivací útoku na poškozeného bylo zřejmě jeho napadení jako veřejného činitele, avšak obžalovanému, jako přímému pachateli útoku a v tomto smyslu zřejmě i nástroji někoho jiného, nebyla tato motivace prokázána. 

Čtěte též Daňové podvody korunního svědka v tzv. úplatkářské aféře ředitele Centra kuponové privatizace RNDr. J. Liznera na mé webové stránce.

Zpět na hlavní stránku